S.K.Abraham - Kosmodrom
KOSMODROM
Vane sad… A kdosi třese jabloní
Ach slouhové gravitace!
Snad soumyší? Snad sousloní?
Či kdo to skáče přes loni?
Sakra práce… Svatá práce!
Ach třaskavý ten magnetismus slin
Co vysoko vysoko vás láká!
Hosana Sanctus Gagarin -
Pupeční šňůrou k sudům prachovým!
Rozbil už jsi klec a osedláváš - ptáka
POSTIŽENÝ
Bolí mě chrup
Mám zanícenou dáseň.
Viklá se zub -
A vypadává báseň.
Rána mi krvácí
A krev koření stravu.
Jazyk mám za zuby -
Vím, že nejsem v právu.
DÍTĚ
Křičí dítě
Nože ho zostra berou
Z vajíčka úst
Se vyklubalo hádě
Má klikaté vědomí přímky
A co v zubech to na jazyku
Křičí dítě
Na nože jablko bere
PÍSMO
Uvnitř pyramidy
Prsty skouzávají
Po skleněných stěnách
Chtělo by se křičet
Řeč je pouhá ozvěna
Padajícího peří
Vločky - okamžiky
Celé se vyplakávají
A když pak vyjde slunce
Sympatetický inkoust
Zasychá
KVĚTEN
Ve větru pohyb doznívá - - -
Květina Má-je mučivá
Prosí včelku Zůstaň ještě
I když pohostit ji může
Jen popravou růže
Na gilotině deště
Ve větru pohyb doznívá - - -
Budoucnosti cesta opilá
Z hospody se hledá k Domu
Znovu je starší o čas vín
Znovu je matky dcera a otce syn
Čí je však pařez? Stromu?
STROMY
Kořenovití dřevorubci v pauze
Pijí z půllitrů
Milování
Pozpátku
A zatím
Na dosud horkém listu pily
Syčí alchymisticky
Slina
Plivnutá jen ze sprostého rozmaru
HAVRANI
Trhají nebe v hladový křik.
Usedají zoufale
Na střechy kostela jako výstražná
Znamení pekel
A vyčkávají…
Na co asi?
Snad jestli přijde tma na schůzku…
A kdyby nepřišla
Možná by sami vzlétli
A svými křídli zkusili
Uhasit slunce
ŘÍKANKA
Jaro jaro stráně kvetou
Petrklíči voní
Vezmi pane setbu svatou
Potěžkej ji v dlani
Potěžkej a dobře zvaž
Kolik sázíš ve hře světské
Ze všech polí jaká znáš
Vyber pole nejvíc dětské
Jaro jaro stráně kvetou
Petr klíči zvoní
Nepromarni setbu svatou
Tu co chováš v dlani
POLETÍM
Až mé tělo přestane tříštit vlny dne
Světlo se nezastaví a neusne v stín
Pokojně pronikne skrze mne
Jako kapka
Moře pohltím
Až můj hlas přestane křísit hladiny dne
Skála se rozplyne a nezrodí se ozvěna
To slovo poletí a nebude slábnout
Moře už nezemře
A nebude si žádat nových vzkříšení
Jako dopsaná věta
Kde není ozvěna kde není stín
Poletím
POD ZRNKA PÍSKU
Jsem socha z písku
A poušť mi bere tvář
Do očí mi padají zrnka mého já
A jsa zaslepen osobností
Nechci a nesmím se jich vzdát
Pouštní vítr mne omílá
Mizím v dunách chvějících se
K nohám mi padají střípky mého já
Rozfoukaného do stran
Jako nerozhodná svatozář
Komu patří tato socha?
Pro koho ji Vytesal?
Slunce pálí
Nekonečně
Dlouho
Bude plát
Nekonečně
Dlouho
Chce mne sledovat
Slunce Tvá láska bolí!
Pod zrnka písku
Tak ukrýt svoji tvář
DO HLUBIN
Do hlubin
Do hlubin duše
Nořím se
Nořím se tiše
A proudy krve milují mé srdce
Pod zrcadlem
Bojím se promluvit
Voda mi tíží ramena
Oči tak otevřít
A na hladinu
Kde plují nečekavá oblaka
Halekat
Sklo tak roztříštit
Dotknout se oblohy
Nebýt hluboko
Mezi nebem a zemí
Snad slunce se pokorně skloní?
Do hlubin
Do hlubin duše
Nořím se
Nořím se tiše
A proudy krve
Milují své srdce
SETKÁNÍ
V křesle u okna dívám se ven
Kde je vítr dech věčné Země
Nutí stromy a květiny v úctě se klanět
Jsem strnulý běh
Za skleněnou stěnou
Vítr nade mnou ztratil svou moc
Sedím netečný a neklaním se
Moje hlava je nádraží
Vítr žene listí po zemi
A ono šelestí
Bezmocné proti větru
Nahlédne tam a tam kohosi hledá
Snad bezvětří Svobodu
Žene se nádražím bez zábran
Až náhle
Zeď Náraz
Zastaví se a zmateně víří
Pak se sebere a letí jinam
Ale znovu
Zeď Náraz
Ze všech stran
Myšlenka
Listí je uvnitř a divoce běsní a chrastí
Až mě z toho bolí hlava
Ale já ho nepustím ven
Je moje
- Jsi moje, listí
- Ne nepatřím ti
Pusť mne Musíš!
- Musím? Kdo to říká?
- Neřečené
- Chci tě poznat Nepustím tě dokud tě nepoznám
- Pusť mne ven musím do jiných nádraží
Nebo zemřu
- Proč bys umíralo?
- V tobě ustrnu a zemřu Nikdo mne nesmí zastavit
Když si mne přivlastníš zadusíš svůj vlastní dech
Tak mi otevři brány tam i zpět
Odejdu a znovu se vrátím
A budu tvé a všech
Sedím strnule v křesle jsem zastavený běh
Za oknem slouží vítr mši
A listí šeptá modlitbu
Jako bych umřel ve víru otázek
PÍSEŇ
Země jsi ze mě
Tryskáš mi z otevřených očí a rozléváš se kolem
Ve fotonovém vodopádu
Otevíráš lůno mé mysli
A ona zapadá do počatých obrysů
A v tom je pýcha a pomíjivost věštců
Ze-mě jsem z tebe
Uhnětl jsem se z půdy tvých luk a lesů
Odlil jsem se z vody tvých jezer a řek
Ožil jsem se z dechu tvých stromů
A vytryskl z jícnů tvých sopek
A když zavřu oči
Jsem kapkou v řece lávy spalující čas
Jsem nocí v cyklu planety a jindy dnem
Jsem archeologem
Na svazích zkamenělých počátků
A v tom je pýcha a sláva básníků
RECIDIVA
Pít pomalu a vděčně
Kolena hladit podmínečně
A potom zavržen pro nadmíru (s)prostoty
Oceníš své starobylé jistoty
Zavřít okno